Kluckův příběh

Kluck mohl být úplně normální kluk/teda ne že by o to stál, ale mohl/, kdy by se mu nepřihodila ta podivná věc.
Bylo to jednoho jarního podvečera a Kluck se procházel kousek za vsí se svým rotvajlerem Rambem. Zrovna se začalo smrákat a on se pomalu chystal k návratu domu, když Rambo najednou znervozněl. Chlupy na zádech se mu ježily, stále se zastavoval a s nastraženýma ušima se střídavě díval směrem k lesu a na Klucka. Z hrdla se mu ozývalo hluboké vrčení. Ale v lese se nepohnula ani větývka a tak si Kluck řekl, že se Rambovi asi něco zdálo a chtěl pokračovat v cestě domu. Když v tom se za jeho zády ozvalo táhlé a mrazivé zavití. A pak další a další. Jakoby vil celý kraj. To se svolávali zdivočelí psi. Rambo chvíli váhal, ale pak neodolal tomu volání a za malý okamžik zmizel v lese. Kluck ani na okamžik nezaváhal a rozběhl se za ním, byl to přece jeho pes, jeho přítel a on nemohl dopustit aby se ztratil, nebo aby se mu něco stalo. Volal ho a stále se rozhlížel, jestli někde nezahlédne jeho černý, lesklý kožich, ale na jeho volání odpovídalo jen stále intenzivnější vití. Mezitím se docela setmělo a ochladilo. Zdálo se, jakoby někdo nad koruny stromů rozprostřel černé plátno, ozdobená ticíci třpytkami.
Kluck teď volal tišeji a rozhlížel se ostražitěji, začínal mít strach a měl pocit, že neví kde je, že se ztratil. Už dávno sešel z cesty a teď se prodíral postupně houstnoucím lesem. A jak houstl les, houstla i tma kolem něj. Najednou se před ním zčista jasna objevil palouk jak divadelní jeviště a jemu se naskytlo hrůzné představení. Uprostřed palouku stál jeho Rambo a kolem něj postávalo několik psů, vesměs kříženců velkých ras. Všichni byli naježení, cenili zuby a z tlam jim stékaly stříbrité proužky slin. Kluck zděšením vykřikl a v ten okamžik se k němu otočilo několi párů lesklých očí. Největší ze psů vyskočil jako blesk směrem k němu a ostatní ho okamžitě následovali. Rambo ani na okamžik nezaváhal a vyrazil za vůdcem smečky. Vahou svého těla ho srazil k zemi a zakousl se mu do šíje. Pes ho ovšem setřásl a strhla se nelítostná bitva. Lesem se teď místo vití ozýval řev rvoucích se psů. Ostatní, podrážděni probíhající řeží, se vztekle vrhli na Klucka, který přispěchal svému psovi na pomoc. Jeden z nich se mu zakousl do pravé ruky, Kluck ho však zahnal několika dobře mířenými kopanci. Nestačilo to však, napadali ho další a další. Rambovi se podařilo vážně poranit vůdce smečky a ten se se skučením a staženým ohonem stáhl do ústraní. Co následovalo pak si Kluck nepamatoval. V té změti chlupatých těl, vyceněných zubů a slintajících tlam prostě ztratil orientaci a posléze i vědomí. Před svítáním ho probudil chlad padlé rosy. Čekal bolest, ale nic necítil. Krev, vytékající mu z ran už zaschla, zůstalo po ní jen pár černých strupů a zranění se kupodivu zdála být jen povrchová. Opatrně se otočil na bok aby se podíval, jak je na tom Rambo. Ležel vedle něj, uši měl nastražené a vypal, jako by se v noci snad vůbec nic nestalo. Ani jeho zranění nebyla vážná a když si všiml Kluckova pohybu, pomalu k němu otočil svou velikou hlavu. Kluck viděl jen několika jizev, které vypadaly skoro zahojené a ulevilo se mu. Pak se ale zarazil, v rotvajlerových očích bylo něco, co tam nikdy předtím neviděl. Tak zvláštně se leskly a vyzařovala z nich až lidská moudrost.
Když se pak vráti domů, musel vyprávět co se mu stalo a odpovídat na spoustu otázek, ale bylo mu to jedno, byl rád, že jsou s Rambem v pořádku. To ale nevěděl, co ho čeká už při prvním následujícím úplňku.
Nějaká podivná síla ho vytáhla znovu před setměním k lesu a když se nad obzorem oběvil koláč měsíce, začala jeho promněna. V žilách se mu rozlila mrazivá temnota, kůže z něj opadala jak omítka ze starého domu a nahradila ji černohnědá srst, prsty se mu zkroutily do smrtonosných pařátů. Celou promněnu provázela ukrutná bolest, jakoby mu někdo rval kosti z těla, ale když všechno zkončilo, cítil Kluck takový příval síly a života, jako nikdy předtím.
A tak se zrodila další šelma.